No.6

3. srpna 2015 v 20:49 | T. |  Deník
Tak abych to dokončila.

S panem P. jsem si psala prakticky každý den, i potom, co mi dost jasně řekl, že se mnou prostě nic mít nebude, jako bych to byla já, kdo se do toho tak nadrženě vrhal. Rozuměla jsem si s ním, on mě nikdy neposlal do háje, pořád jsem mu mohla říct cokoliv. A protože takových lidí znám zatraceně málo, nechala jsem si ho. aspoň na to psaní, říkala jsem si.

Pak jednou, asi týden potom, co mě odkopnul, jsem se ho tak jako zeptala, jestli by se mnou ještě někam někdy nešel, že ho přece beru jako kámoše. +- Tak to mi odkýval.
Dál jsme se bavili, o různejch věcech, čemkoliv vlastně. Párkrát mi přišlo, že se mnou snad flirtuje nebo co, ale to jsem tak nějak přešla.

Jinak mě pořád občas přepadaly takový pocity, že z toho nic nemá, že se baví se mnou. Jednou, když jsem byla fakt v slzách, na rameni jsem měla x novejch říznutí, jsem mu napsala, že to nemá cenu, že nemá důvod poslouchat tyhle kecy, ať se na to vykašle, že tím akorát stahuju všechny, co to vědí, se mnou ke dnu. Ať mi už nikdy neodpovídá, pokud mu napíšu, že to je jednom pro jeho dobro. Že jsem do toho zase spadla.
Na to mi řekl, že neví, jak mi pomoct... Ať to nedělám.
O jeho 'pomoc' jsem se nikdy neprosila. Jedině o to, aby mě třeba vyslechl, ale nechtěla jsem jeho rady.
Byla jsem fakt mimo, ale v tu chvíli jsem to myslela smrtelně vážně, fakt že jo. Ani nevím, co mi pak ještě na to napsal, dívat se radši nebudu, jsem ráda, že si to nepamatuju.
- teď jsem si vzpomněla. Napsala jsem něco ve smyslu, že mu může bejt úplně ukradený, co se se mnou sakra stane. Na to odpověděl, že ne, tohle ne.
Den poté jsem mu napsala, lehce přiopilá, že teď si to můžu dovolit přece. O něčem jsme se bavili, o nějakejch sračkách. To bylo v úterý v noci.
Nebrala jsem to tak, že by se tahle konverzace počítala. Byla jsem přece opilá, ne? pořád jsem se chtěla držet toho, že mu už nikdy nenapíšu, protože si přece nenechá zničít život od takový píči jako jsem já. asi jsem si neuvědomovala, že nemám sílu mu cokoliv zničit. jsem mu u prdele jako člověk. už nejsem ani kunda s obličejem, kterou bude šukat.
Jo, i tohle mě někdy napadá.

V pátek večer jsem mu napsala, protože věci se dost vyhrotily s mým bratrem a potřebovala jsem si o tom s někým promluvit. Zároveň jsem ale odjížděla na chatu a neměla jsem internet v mobilu. Že mi odpověděl jsem zjistila na nádražní wifi, ale nic nenapsala. V sobotu jsem se na chvíli dostala na net, tak jsem mu řekla, že se omlouvám. A on na mě, jestli potřebuju někomu něco říct. neasi tvl. Ne to je jedno, promiň, zněla moje odpověď. Už se v tom nešťoural, ale ptal se na další věci, asi dvakrát, jestli jsem v Praze. Bez odpovědi. Pořád něco vykládal. Najednou se mnou 3 dny nemluvil a byl do toho celej žhavej. Hlavně se vyhnout stereotypu lol.
Nakonec jsem mu vyklopila, co se teda stalo a on řekl asi to, co jsem čekala, resp. očekávala. V půl druhý jsem se přiklonila k tomu, že bych měla jít spát, než začnu brečet. Potom, co mi popřál krásný sny, jsem mu ještě napsala, jestli by dal mýmu bratrovi přes držku:)) Odpovědí bylo, že vypadá, že by si to zasloužil:).

V neděli, teda včera vlastně, jsem se ho jen zeptala, jak dlouho bude v Praze ještě. Do dneška. Jestli nechci večer jít sednout někam na pivo.
Překvapilo mě to, protože v pondělí jsem já tak jako nadhodila, jestli by někam nešel, nic nedělal. Nechce se mi, byla jeho odpověď. Jasně, že jsem si vzala osobně a předhodila mu, že teď už se mu chtít určitě nebude nikdy, i když předtím, když si myslel, že mě bude šukat, na mě měl čas každej den. To nijak nekomentoval tvl, jo a pak večer byla ta moje lítostivá scéna, co jsem zmiňovala výše.

Jako řekla jsem si oukej, půjdem na pivo. Bude mi blbě jako normálně, pohodička prostě.

nedopíšu to teď. v dalším článku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama