Srpen 2015

TT2

25. srpna 2015 v 16:37 | T.
Je mi jedno, jak staře to teď bude znít, ale po těch několika vztazích, románcích, pobaveních, vím už jednu věc:
mít rád znamená mnohem víc než milovat.

Nikdo obyčejně nelže o tom, že má někoho rád, jen aby něco získal. Taková náklonnost je upřímnější, trvalejší a bohužel i míň bolestivá.
Kolikrát slyšíte ty slova "miluju tě", když vás někdo chce využít. Já osobně si myslím, že tahle slova by se měla říkat opravdu opatrně a vždycky být myšlena naprosto vážně.

Nikoho teď nemiluju, i když vím, že jeden člověk by třeba teď hrozně rád slyšel, že ho miluju, jenže já mu to prostě neřeknu, když to není ani trochu pravda. I přestože by mu to udělalo radost. Už totiž vím, že to není jen tak.
Lehce si dokážu hrát s city, těmito slovy dosáhnout svého. Zároveň taky vím, jaké to je, být takhle ovládána.
A proto už si opravdu vážně rozmýšlím, co komu říkám, protože nechci být úplná mrcha.

Radši někomu popravdě řeknu, že ho mám ráda, protože to je pravda, než abych lhala a hrála si s něčím nebezpečným. Hodně lidí by to mohlo i v podstatě zabít, kdyby přišli na to, že to nebylo myšleno vážně. Já jsem jedna z nich.

Říká se, že je už jen velmi malá hranice mezi láskou a nenávistí. Může se to lehce zvrhnout. To přece nikdo nechceme, ne?



Nevím, proč zas píšu tenhle článek. Zní to celý pateticky, tohle nejsem já. já nikoho nemiluju, nikoho už skoro ani nemám ráda sakra. skoro pořád jenom cítím chlad nebo nic. nic. nic. nic.

No.11

25. srpna 2015 v 15:53 | T. |  Deník
Pomalu ale jistě se smiřuju s tím, že od přístího týdne začne peklo. Peklo takový, že se z toho za pár dalších tejdnů složim. Ale buďme pozitivní - aspoň si od toho zas odpočinu.

Ne, teď vážně, nevím, co dělám se svým životem. Co jsem udělala za celý prázdniny? Jen setinu toho, v co jsem doufala. Posledních pár dní zvládám jen vstát, lehnout si na pohovku a poslouchat písničky, případně si pustit nějakej seriál. Do toho se teda ještě nutím jíst. Nemám hlad, chuť, ani si nemyslím, že bych měla. Dělám to jenom kvůli mý rodině, která je posedlá tím, že kontroluje kolik toho sním, abych náhodou nezhubla. Dle nich bych měla přibrat nejmíň 5 kilo. LOL. V nejlepším případě 10.
Ale tohle je taková ta klasika. Vymyslet problém, kterej neexistuje, místo toho, abyste museli čelit něčemu opravdovýmu.
Můj problém je to, že jsem si třeba dneska asi 20x pořezala ruku. Jenže to je snažší ignorovat a soustředit se na vymyšlenej problém, což mě teda ještě ke všemu dost vytáčí, protože když do mě někdo cpe jídlo, když už nemůžu, je mi z toho akorát blbě a fakt se mi nechce jíst víc.
Já nemám problém s anorexií sakra. Mám málo kilo, jenže můj důvod, proč moc nejím, je prostě to, že nemám hlad, je mi blbě, nemám chuť. Můj cíl není zhubnout. Jenže to je pro ty ignoranty moc těžký pochopit.
Pochopit, že nemám hlad, protože mám deprese a umírám a zabíjím se, ničím se.

No to je jedno. Sorry, tomu kdo tohle čte.
Nestojí to za to.

Zas mám pocit, že by na tom všichni byli líp beze mě. Nikoho bych neotravovala. Nikdo by nemusel ode mě dostávat trapný zprávy.


No.10

24. srpna 2015 v 15:44 | T. |  Deník
"Podíváme se spolu někdy na film třeba?" vyhrkla jsem nepřemýšleje nad tím, jak to asi pochopí chlap. Řekněme, že jsem vlastně nepřemýšlela nad ničím krom té jediné činnosti - dívání se na film. Bylo půl třetí ráno a já byla ospalá. Byla jsem ráda tak akorát, že jsem do tý zprávy nenapsala žádný překlep. Ani jsem si nevzpomněla na konverzaci, kdy jsem tak bez odpovědi nechala důležitou otázku, která v překladu znamenala, jestli s ním už chci spát. Mám pocit, že jsem to už řešila v jednom z předchozích článků, ale vzhledem k tomu, že to tady nikdo nečte - klidně to napíšu ještě jednou.
Ani nevím, jestli s ním už chci spát. Pana P. znám rok. Za ten rok jsem se s ním bavila jen párkrát a nikdy s žádným postranním záměrem. Všechno se změnilo na jedný party, kde jsme se teda taky prakticky nebavili (lol, kdo by se se mnou bavil taky žejo), akorát jsme si tedy vyměnili pár dost významnejch pohledů, propalujících skrz na skrz.

Upřímně, nikdy jsem nikoho nebalila. Nikdy. Tak jsem si řekla, že bych to jednou mohla vyzkoušet. Prostě jsem se na něj akorát párkrát podívala, když se na mě podíval on, dlouze, protože už jsem byla trochu opilá, tak mi to nevadilo. Ani jsem se neusmála. Prostě jsem se na něj jen významně dívala. Ne, kecám, asi jsem ho nesbalila.
Akorát dva dny poté jsem si ho přidala do přátel na Facebooku. Já. Takže to bylo asi pokračování mýho nabalování nebo co. On mi to hned potvrdil a napsal mi. Chvíli jsme si psali o nějakejch blbostech, řekněme, že jsme moc nevěděli o čem, bylo to takovýto oťukávání. Nezávaz(ž)ný témata, ani neurazej, ani moc nepotěšej. Byla to jen tak chvilka. Bavilo mě ale provokovat v tu chvíli a věděla jsem, že když jsem ztrapním, stejně ho už nikdy ani neuvidím, tak jsem trošku drze navrhla, jestli mě pozve na to pivo, o který jsem přišla, když mě na tý party tak směšně opustili, když jsem si zavazovala tkaničku.
Hádám, že to bych měla vysvětlit. Do klubu jsme přišli v 10, já, 2 další holky a on, kterýho ty 2 potkaly po cestě. Chvíli jsme tam byli, ale bylo tam jen pár hodin a upřímně, hrozná nuda. Tak pan P. navrhl, že půjdeme někam na pivo zatím a pak se tam vrátíme, že se to zatím snad rozjede. S větou "tak už fakt musíme jít, ať se tady Terka (jakože já) nenudí" se snažil navrhnout odchod. Ale abych všechno uvedla na pravou míru - ta jedna holka tam pak měla přítele, ta druhá se bavila přes rok s panem P. docela dost, takže se bavili i teď. Takže řekněme, že jsem tam byla navíc. A pak se jako diví, že se nudím, když oba dva "páry" odejdou hrát fotbálek a mě tam nechají sedět.
Tak teda po chvíli konečně někdo řekl, že půjdem, když dohráli. Vyšli jsme před klub a šli, pak jsem se sklonila, že si zavážu tkaničku. Když jsem se zvedla, byly o x desítek metrů dál a vypadali, že si ani nevšimnli, že tam nejsem. Tak na mě začalo mluvit pár lidí, ať nejdu s nima na dvojitý rande, tak jsem opáčila, že v tom klubu je hrozná nuda, a pak jsem se podívala po těch 4 odcházejících lidech, který fakt šli po párech, a znova se otočila a prohlásila, že s nima taky nejdu. Takže jsem šla domů. Je pravda, že díky tomuhle incidentu jsem aspoň byla doma včas.
Ale hrozně mě to vzalo. Že je všem jedno, jestli jsem nebo ne, když si ani nevšimnou, že nejsem. ale o tom jindy.

Prostě jsem tohle využila jako důvod, aby mě pozval na pivo, když mě tam tak hnusně opustili a ani si nevšimli určitě.
Tak souhlasil.
A pak o pár dní později mi sám napsal a řekněme, že od tý doby jsme se bavili prakticky každý den. Jen teď poslední 2 týdny to trochu skřípe, protože se učí na zkoušky a čte něco. Ale jako, možná to není kvůli tomu, je mi to jedno.
Zapomněla jsem, proč jsem začala tohle vyprávět.
Řekněme, že takhle jsem se seznámila s panem P. prostě.

Včera jsem zjistila, že budu ve škole 3x týdně do pěti odpoledne. Jako jo, taky budu třikrát začínat v půl desátý, jenže radši bych tam byla od tři čtvrtě na osm, než do pozdě odpoledne. Stresuje mě to už teď, už jen ta představa, že nebudu mít na nic moc čas. Nebudu mít čas na seriály, na focení, na Instagram, na upravování fotek, na brečení, na facebook, na nicnedělání, na cvičení, na poflakování se s panem P., na piva, vína, filmy. já se bojím, že dokonce nebudu ani mít kvůli celý tý škole čas ani na to učení. haha, já jsem tragická fakt. Dokonce to vypadá tak, že se budu muset učit ráno, než půjdu do tý školy. To je fakt sračka.
V pondělí, středu a čtvrtek přijdu domů v 6 VEČER. V úterý a pátek přijdu ve 3. Žádná škola do 12, jako se mi poštěstilo minulej rok.
Když porovnám mojí školu s jinejma gymplama... Znám jeden, kde se dá končit maximálně ve tři. Pro to bych zabíjela.
Vyloženě vidím, jak se brzo z tý školy zhroutím. Mám pocit, že to bude trvat maximálně tak 2 týdny. Začnu se víc řezat, protože to nebudu dávat, a kvůli tomu nebudu dávat, takže se budu řezat ještě víc... začarovanej kruh.
zní to asi směšně, ale já vím, že to takhle bude, že to takhle nakonec skončí, ať se budu snažit sebevíc...

TT

21. srpna 2015 v 18:52 | T.
Upřímně, všichni mi pořád radí, jak bych neměla myslet. Někde hluboko ve mně vím, že ti lidé mají pravdu, že pokud budu pokračovat svým způsobem, brzo se zničím úplně. Tak můžu napsat shrnutí toho, co mi všichni pořád předhazují, a já nemám odvahu na to, abych se sebou něco udělala.

1) Nemyslete negativně. To vidíte všude, ne? Třeba ten citát, že negativní mysl vás nemůže dovést k pozitivnímu životu. Něco na tom je. Jenže když máte jenom zlé zkušenosti, najednou vidíte jen to nejhorší, protože si myslíte, že tím pádem už vás nic nemůže překvapit, zranit a zlomit. Opravdu si myslím, že pesimista z toho vyjde nejlíp. Myslí si, že to skončí zle, tak může být jen příjemně překvapen. Na druhou stranu jsem už slyšelo i to, že věci končej tak, jak si myslíme, že skončej, takže pokud dopředu říkáme, že to nevyjde, pravděpodobně to nejvyjde. Ale jako pesimisti se jenom utrvdíme v tom, že je všechno v píči, takže budeme ještě negativnější a všechno bude ještě horší. takže děcka, buďte happy s pozitivní myslí.

2) Nestarejte se o to, co si o vás myslí okolí. Protože ty lidi nikdy neznamenají ve vašem životě tolik, aby vám ho mohli ničit. Děláte věci za nějakým účelem a to, že vás ostatní za to mohou odsoudit by nemělo nic znamenat. Já tohle nedokážu, moc mi záleží na tom, jaký o mně mají lidi mínění. Na druhou stranu, pokud o mně někdo říká něco dobrýho, tak nevěřím. Věřím jenom těm špatnejm věcem. A to je právě špatně. Někdy mi nevadí provokovat, nevadilo mi, kdyby celej učitelskej sbor věděl, že si to budu rozdávat s jejich bývalým mladým kolegou. To by mi dokonce i dodalo sebevědomí, kdyby se nade mnou ty seschlý stařeny pohoršovaly. takže - pokud tomu nikomu neubližujete, na nikoho se neohlížejte a dělejte, co vás činí šťastnejma.

3) Neřešte zbytečný prkotiny. Ve většině případů problém není tak velkej, jak se vám zdá. Někdy lidi vidí problémy tam, kde nejsou. Mluvím teda spíš o sobě. Dokážu vidět konec světa v tom, když mi někdo 5 minut neodepíše, hned za vším, čemu ti dotyční nepřikládaj vůbec žádnou váhu, vidím to, že mě všichni určitě nenáviděj, že jsem otravná píča, co by se fakt měla nejradši zabít, protože všichni tyhleti lidi by byli tak radši. takže - nebuďte jako já, jen na pár věcech záleží opravdu tak moc.

Napsala jsem tohle, ale člověk, který by se tím měl řídit ze všeho nejvíc jsem já. Třeba si to přečtou nějaký lidi, co jsou na tom podobně jako já a uvidí se v tom a uvědomí si, že jim to taky lidi říkaj, ale oni to nedávaj. Já to teda nedávám. A kdybych to zvládla, mohla bych na tom být teď o milion procent líp.
Já jsem tohle TT pojala takhle, protože tyhle rady byly první věcí, co mě napadla.

No.9

21. srpna 2015 v 17:44 | T. |  Deník
Už to dokonce vypadá, že můj život je tak bezcennej, že když nemám žádný aférky, vlastně ani nemám o čem psát. Hádám, že je to dost přesný. Nebaví mě popisovat to, jak jsem byla 2 týdny na chatě s babčou. Co bych k tomu asi řekla?
Ráno jsem vstala, snažila se neumřít a šla spát.
Tak to šlo den co den. Ale řekněme, že to bylo hlavně tím vedrem, než že bych byla tak na dně. Měla jsem ale dost špatných chvil, kdy jsem usínala se slzama v očích a opravdu jsem se snažila to překonat jen tak, bez toho, aniž bych musela někoho prosit o pomoc. Docela se to i dalo. Až na to, že jsem si "pomáhala" jinak...
Takže jsem se k tomu vrátila, v plný míře...
Nevím, jak budu pokračovat dál. Párkrát jsem to udělala prostě jen kvůli tomu, že jsem měla pocit, že si musím ublížit, že potřebuju další jizvu. Už mi fakt hrabe.

V minulým článku jsem zmateně trapčila něco o tom, že chci, aby se do mě pan P. zamiloval. Nevím, proč jsem to psala. Nevidím žádnej moc velkej rozdíl v tom, jak to je teď, a jak by to bylo, kdybychom spolu chodili. Takhle jsem to měla už s jedním klukem, pořád tvrdil, že spolu přece nechodíme, jenže pro mě to bylo víc jako vztah než kdykoliv předtím. A to beru prostě jen to, jak se ke mně ten člověk choval.

Mám za sebou pár "vztahů", který opravdu ovlivnily mě a můj pohled na sex a lásku. Udělala jsem klasický chyby, hlavně u prvního sexu. Když jsem to vyprávěla panu P., nazvala jsem to tak, že jsem byla "zamilovaná". On řekl: "mladá a blbá". Nebo tak. Fakt jsem byla blbá a bez zkušeností, a když o mě najednou někdo projevil zájem, myslela jsem, že hned musím dělat všechno, co chce. Nevadí mi, když někdo chce sex a řekne to. Jenom mi kurva vadí, když někdo tvrdí, že vás miluje, aby se mohl s váma vyspat. Byla jsem dokonce pod zákonem. Řekněme, že o iluze jsem přišla ve chvíli, když jsem zjistila, že tenhle chlápek má stálou přítelkyni a (v tu dobu nedávno) se jim narodilo dítě. Byla jsem znechucená a okamžitě to ukončila, zlomilo mi to srdce, fakt žejo. Protože jsem si najednou uvědomila, co všechno jsem udělala špatně, že jsem se nechala využít. Navíc bůhví kolik holek takhle šukal.
Takže řekněme, že teď jsem ráda za upřímnost, bez předvářky říct, co člověk chce, čeká, co může nabídnout, bez lží.
Nechápu, jak mi mohlo přijít normální, že když mě viděl podruhý v životě, tak jsem se nechala zatáhnout do bytu a už se pustila do nějakejch věcí kolem sexu. Nechtěla jsem. Ale nebránila jsem se. Myslela jsem si, že tak je to správný, vyhovět mu. Ve skutečnosti jsem toho člověka vůbec neznala, věděla jsem jen nějaký info, co jsem našla na internetu, protože byl relativně známej, divnej, americkej básník.
Opravdu toho lituju. Už hrozně dlouho. Ale stalo se. Byla to zkušenost, která mě dost poučila.
Teď se mi dělá vyloženě blbě, jen si na něj vzpomenu, na to, že se mě dotýkal, ještě hůř, že i já jeho. V tu dobu mi to přišlo všechno fajn, v rámci možností teda, ale teď s odstupem času si pamatuju jenom ty chvíle, kdy jsem brečela kvůli němu. Je mi z něj fakt blbě.

Tyjo, to bych neměla psát o těhle věcech, pokud se nechci pozvracet tady.

Chtěla jsem říct něco o tom, jaký je to plus znát pana P. Protože ačkoliv už v mým ústavu neučí, ještě ho úplně neodstřihli, tak mi třeba už poslal předběžnej rozvrh. Připadám si docela výjimčně, když jsem jediná, kdo má k tomu přístup a záleží jenom na mě, kdo se k tomu dostane dál. Resp. dostat se k tomu může jenom pár lidí, protože ostatním by se velmi těžko vysvětlovalo, jak jsem se k tomu dostala vlastně já... I když je mi to možná i trochu šumák. Většina lidí je na něj teď nasraná, protože jim dal horší známky na konci roku, protože on byl moc hodnej a tak si začali moc dovolovat a dost ho naštvali. Takže by byli na mě taky nasraný, ale mně to ani moc neva, protože stejně s nima nemám kdoví jaký vztahy. Ale jednu holku by to vyloženě dopálilo, kdyby věděla, že s ním teď něco mám. I když právě ona měla to privilegium, že se do ní zamiloval... jenže pak zjistil, že je to bezcitná mrcha. Že se nad všechny moc povyšuju, že si myslí, že musí mít taky něco extra. A tak jí nechal. Když se chovala, že ho nechce. A pak se chovala jako, že je jí to úplně šumák. A pak jednou udělala opilou scénu a ukázalo se, že jí to jedno není, že jí to sakra vadí, že jí nechal. Prej už jí nechce, když je mrcha. Radši nějakou normálně hezkou holku, co je v pohodě. A to jsem jáááá. lol. jenže do mě zamilovanej není, ale to asi úplně nepotřebuju, když já do něj taky ne. Je na mě hodnej v rámci možností, nikdy mě neignoruje, ještě mi platí pití, hezky mě objímá, líbá a zas tak moc na nic nespěchá. Rozumíme si.

Což mě přivádí k tomu, že se mě nepřímo zeptal, když byl vyprovokován, jestli s ním už chci spát; že si to ale mám rozmyslet, jestli fakt chci nebo ne. Na to dostal odpověď, která neznamenala vůbec ani jo, ani ne.
Akorát že i jeden z důvodů, proč ještě ne, je to, že bych byla radši, až se mi aspoň trochu zhojí...ruka.
Teď se bavíme prakticky 2 měsíce, což je docela dlouho, když se to tak vezme. Kdybysme se vídali třeba 2x do týdne, tak bych to brala tak, že už čeká dost dlouho a pořád mu to ještě nevadí, tak bych do toho klidně šla, akorát že my jsme se viděli akorát 2x. Jako jo, prakticky nebyl v Praze, a když jo, tak jsem tam třeba nebyla já, ale přeci jenom řekněme, že pokud by vyloženě chtěl, mohl si čas udělat... No co. Od příštího týdne ho budu mít dost blízko, tak snad se budeme vídat víc a uvídím, co dál teda. Včera jsem se bavili trošku a trapně usínajíce jsem se zeptala, jestli se spolu někdy podíváme na nějakej film. a prej, že můžeme se smajlíkem. Takže to bude jak všechny ty meme "he said Netflix and chill". akorát jsem to teda řekla já. a nechtěla bych hned sex, když se jdu podívat na film přeciiii. Jako jo, jediná možnost, jak se u něj můžeme dívat na film, je v posteli a hádám, že to bude pro něj až moc velký pokušení... Tak nějaký mazlení... Třeba to, co děláme teď ve stoje, přesunout do postele?
já jsem fakt píča hele. lol. bože.



No.8

7. srpna 2015 v 12:04 | T. |  Deník
Zřejmě začínám přehodnocovat svoje dosavadní postoje. Teď
jsem si přečetla pár svých prvních článků a teď už to zase vidím jinak. Ten nápad vlastně ani není z mojí hlavy, na nic takovýho bych ani nepomyslela. Ne že by mi to vadilo, jen mi to přišlo nemožný.
A pak mi bývalej milenec poradil, ať zkusím v něm probudit nějaký city, než s ním budu spát. Protože pokud dostane všechno hned naservírovaný, nic víc se z jeho strany nejspíš nedostaví.

Těžko říct, jestli to je pravda, jestli to aplikovat zrovna na pana P., kterýho chození nebaví, jdou mu hlavně vztahy založený na sexu a nechce se zamilovávat, protože ty, do kterejch opravdu byl, se ukázaly jako bezcitný mrchy. Vlastně je to jednoduchý, prostě mu nedovolit nic, co by vedlo k nějakýmu fyzickýmu uspokojení, prostě ho nepustit na další metu zatím. Neuspěchat to. Můžeme chodit pít, povídat si, smát se, vtipkovat, objímat se, líbat se, ale to je zhruba tak všechno. Nemůžu říct, že by mě to nějak extra trápilo. Ať se pořádně snaží, ať to není jen tak.
Na druhou stranu, zatímco já si tady spřádám takovýhle plány, nemám ani tušení, co se mu honí hlavou. Možná zrovna přemýšlí o nějakým šetrným způsobu, jak mi sdělit, že to byla chyba, že byl trochu opilej... A že od února s nikým nespal.

Ani nevím, jestli ho vůbec ještě někdy uvidím a zároveň přemýšlím, jak to udělat, aby chtěl teď jenom mě a byl se mnou rád, a objímal mě rád. A líbal mě rád. A díval se se mnou rád v posteli na filmy, když bych vedle něj byla stočená do klubíčka. A aby byl rád, kdybych mu usnula s hlavou na rameni...

Najednou zním úplně jinak než před měsícem. Pomalu ale jistě mu propadám. Nevím, jestli je cesty zpět. Hádám, že spíš ne, tak můžu zkusit tuhle strategii. Když na mě bude tlačit, není to ono.

No.7

4. srpna 2015 v 19:03 | T. |  Deník
Tak minule jsem se dostala jenom k tomu, že mě teda pozval na pivko.

Přijala jsem to s tím, že jsem od toho nic nečekala, protože jsem skoro věřila, že se bude chovat dle toho, co mi řekl. Že pro něj vypadám moc mlaďounce na to, aby se mnou něco měl. Nicméně vzhledem k tomu, že už jsem pár chlapů už poznala, část mě byla prakticky přesvědčená, že to s ním bude jak na houpačce. Když s nikým nespal od února, stačí dvě prsa a kam zasunout ve chvilce slabosti.
Na tu schůzku jsem ale šla s tím, že jsem nic víc nečekala. Kdyby se něco stalo, ok, příjemný překvapení, ale kdyby ne, zklamaná bych už nebyla jako minule. A že to jsem byla dost.
Domluvila jsem se s ním na 20:50 u nás u krámu. To je výhoda, když s někým bydlíte tak blízko. Ušetříte na jízdným. Měla jsem se předtím najíst, jenže ať jsem se snažila sebevíc, nasoukala jsem do sebe asi tak setinu toho, co jsem měla na talíři. Jako jo, nervozita se dostavila a v obrovským množství. Přeci jen to bylo poprvé, co jsem se s ním měla vidět sama, jenom já a on. Prostě už po cestě, když jsem ve 48 vycházela, jsem měla žaludek jak na vodě a měla jsem pocit, že ho asi pozvracim, jak ho uvidim.
Když jsem tam teda o 5 minut pozdějc přikráčela, čekal tam. Řekl bych docela faux-pas, že měl na sobě zrovna ty stejný hadry, jako když jsme se viděli posledně. Jenže je to chlap a pochybuju, že si takovýhle věci pamatuje. Určitě byly čistý, to jo. To stačí.
Vyšli jsme směrem k hospodám a přitom nějak konverzovali, na normální témata, seriály, knížky, jak stahuje všechno v HD, že jedna epizoda má 2 GB. Jako šlo to, už mi bylo líp. Že mi půjčí svůj externí disk se sbírkou seriálů. Oukej, proč ne, jenom mu to nezničit, říkala jsem si.
Takže jsme tak nějak šli, koukali kam sedneme, a já jsem neměla žádnej tip, i když v týhle čtvrti bydlím celej můj život. Nakonec jsme skončili v nějaký jako haha, vtípek slovenský restauraci, kde obsluha byl chlapec ukrajinec anorektik. Dali jsme si pivo no. Pořád jsme o něčem kecali, i když jako já spíš poslouchala, nejsem moc ukecaná. Už během prvního piva nadhodil jeden takovej lechtivej vtípek na můj účet. Co prej budu asi zítra dělat, jestli ležet celej den v posteli, na což jsem naprosto vážně odpověděla, že bych se měla podívat na 13.díl HOC, jo možná v posteli, a on pokračoval, co asi holka, sama doma...v posteli... co asi dělá. Když jsem na něj přiopile pozvedla obočí a nic neříkala, se smíchem se zeptal: "Bez komentáře, jo?", na což jsem mu byla schopná odpovědět jen něco jako "no jasný, co jinýho"
Řekněme, že pije rychlejc než já, o dost. A má pořádnej splávek. Ne jak já. Jenže co čekat, když je to chlap, prakticky 2x mojí váhy. Takže když k němu přišel číšník, jestli ještě jedno, tak on samozřejmě, že jo. Pak se obrátil se stejnou otázkou na mě, a já neměla nic lepšího, než jo jasně, i když jsem měla třetinu půllitru ještě plnou. Než jsem dopila ten první, on už byl tak v půlce toho druhýho, a to ještě zpomalil určitě.
Řekněme, že někdy v tu chvíli jsem měla pocit, že přijdu i o to málo, co jsem snědla. Takže jsem se zvedla a odpotácela směrem k záchodům. Nechápu, proč tolik hospod, restaurací a barů má záchody někde v podzemí, kam ještě vedou točitý schody. Fakt jsem s tím měla problém. Nevím, jestli jsem šla na ty záchody s tím, že se tam vzpamatuju, nebo pozvracim. Napila jsem se trochu vody z kohoutku a čekala. Po chvíli se mi udělalo líp, tak jsem si řekla, že to snad dám, i když myšlenky na další půllitr mi moc šancí nedávaly. Když jsem se tam vrátila, on měl ten svůj druhej skoro vypitej. Nevím, o čem jsme se bavili. Akorát si pamatuju, že jsem se párkrát ještě napila a pak se mi tak blbě, že jsem nemohla skoro ani mluvit, nevím, jak jsem se tvářila, ale v pohodě asi úplně ne. Ať vypiju ještě tak číslo, dvě, na to jsem byla schopná jenom zakroutit hlavou, tak řekl, že mi s tím pomůže.
A teď jsem si vzpomněla, že jsem zapomněla na 2 vtipný scény. První byla ještě během prvního piva, kdy si najednou začal šmátrat po kapsách se slovy, že snad má peněženku. Já na to suvérenně: "já mám tak stovku haha" A odpovědí mi bylo: "No to já mám tak 2 tísice, jenom jestli... jo dobrý..." Takovej stěr, říkala jsem si. Někdo holt není tak bohatej.
Další vtipný bylo při placení, který přišlo ještě před mým pitím druhýho, protože už zavírali (v 22:00 WTF). Číšník přinesl účet a neptal se nijak, jestli to je zvlášť, dohromady nebo jak. Tak já jsem třeba tak na 2 vteřiny úplně zamrzla a pak jsem jako začla sahat po svý tašce, když směrem ke mně pan P. nadhodil: "vklidu, to zaplatim". Pořád ještě jsem trochu myslela, že jdeme jako kámoši, takže není důvod, proč by za mě měl platit, ale fakt nemám moc peněz, takže jsem se jako nebránila. Ve skutečnosti je ta stovka všechno mění co mám. To je tragický haha.
Takže se vrácíme k mýmu druhýmu pívu, obracejícímu se žaludku a tak. Já jsem fakt to nedávala, už jsem měla na mysli, co si o mně bude myslet, až mě tak uvidí. Naštěstí se teda zvedl s tím, že asi teda půjdeme. To jsem s vděčností odkejvala a jenom viděla, jak odcházíme od nedopitýho půllitru.
Já jsem moc nemluvila, snažila jsem se zhluboka dýchat a nemyslet na to. Ptal se, jestli půjdem někam dál, já na to že nevím. Že pivo si už nedám. Chvíli jsem jen tak šla, trochu blbým směrem, skoro jakoby zpátky. Tak se mě zaraženě zeptal, jestli fakt už chci jít. Řekla jsem, že ne, jenom už si pivo fakt nedám. Tak řekl, že si klidně můžu dát mattonku, že je to jedno. Po chvíli mi bylo líp, skoro jsem se i uklidnila. Akorát mi začaly drkotat zuby, a to bylo fakt sexy.
Tak jsme se otočili a šli hledat další podnik. Mezi řečí prohodil, že se mi snad netočí hlava. To na tom bylo nejhorší, já nebyla opilá, prakticky vůbec, jenom mi bylo nehorázně špatně od žaludku. Tak jsem mu přibližně řekla. A byl v pohodě, že prej příště nemusím říkat, že chci další, když se na to ještě necejtím, že to na mě bylo asi moc rychlý (tos trefil, chlapče!) a že se musím naučit říkat ne chlapům (i tobě? haha...)

Nevím, jestli mám takhle vypisovat i to, co se stalo v tý další hospodě, nebylo toho moc. Ale dostali jsme se na můj sexuální život, a to ho drželo docela dlouho. Vtipkoval. Řekl mi i něco o svým, i když jsme si o tom už i psali. Ale naživo je to lepší no. Sundala jsem si svetr, bylo mi horko (určitě si rád myslel, že z toho žhavýho témata), nevím, jestli mi byly vidět ty nový říznutí. Hádám, že jo, jenom nevím, jestli si toho v tu chvíli všimnul. U klíční kosti.
Něco říkal a já jsem měla tak ruce opřený o pusu, obě, možná jsem měla i já něco říkat, tak se tak ke mně natáhl. Ne kecám vlastně, jenom natáhl ruku, a dal mi ty ruce zpátky na stůl. Jenže ne, že by to udělal a zas dal tu ruku zpátky, ne, pořád měl tu svojí příjemně teplou ruku položenou na mejch. Docela dlouho, tak jsem po chvili ucukla.
Nevím, jestli jsem tomu přikládala nějakej velkej význam.
Chtěl vědět, čeho se bojím. Na to jsem mu řekla, že to přece ví, tak proč to chce slyšet znova. Pořád to ze mě páčil, přišlo mu to hrozně vtipný. Řekla jsem teda, že tmy, ale to už ví. Pak teda ok, ne tmy jako takový, toho co na mě číhá ve tmě, resp. kdo. Ale že to mu může bejt jedno, když on to tak neřeší. O tom jsme se totiž bavili už jednou, že prej nechápe, co přijde ženskej tak hrozný na znásilnění, že přece za život mají sex 1000x, tak proč z jednoho nedobrovolnýho dělat takovou vědu. Že prej kdyby se to stalo jemu a ona byla fakt hnusná, tak by se prostě opil a zapomněl na to. Jenže si nedokážu představit, kdo by znásilnil prakticky 2 metrovýho namakanýho chlapa. Aby to bylo znásilnění.
No nic, prostě tak žertovně prohodil, že s ním se teda ničeho nebojím.

Ještě chvíli jsme tam seděli, něco řešili, on tam vypil 2 piva, já 1 vodu, a šli jsme.
Šli jsme už směrem domů, bylo nějak před půlnocí. Jak jsme vedle sebe tak šli, najednou jsme dost blízko u sebe, a najednou mi dal ruku kolem pasu. S ním je to takový příjemný jsem už měla 2 šance zjistit. Takový jako I got your back. Tak jsem se ho taky tak nějak chytla, i když nevim proč, ale skoro až křečovitě jsem se držela teda spíš jeho trička.
Už jsem jenom čekala, kdy mě přitiskne k nějaký zdi a začne líbat. To se nestalo a když jsme šli směrem k parku, už jsem přemejšlela, jestli tam je někde nějaký tmavý místo na blowjob. Nevím, jestli nad tím přemejšlel i on, až tak. Prošli jsme kolem nějakejch lidí, který se ptali jinejch lidi, jestli nemají papírky. Jak nadšený byli, když zjistili, že prej jo. Docela jsme se tomu smáli, jak málo stačí ke štěstí. A to neříkám, že my nehulíme. Oba jsme to už párkrát zkoušeli.
Přešli jsme až do druhý části toho parku, kde to vypadalo líp, víc laviček, víc světla a tak. Navrhl, jestli si nesedneme.
Sedli jsme si vedle sebe, on mě chytil kolem ramen a já se k němu ospale přitulila. Druhou rukou mě obejmul, hladil po vlasech a tak... Bylo to moc dobrej pocit, fakt jsem se cítila bezpečně, protože to s ním snad ani jinak nejde. Nevím, jestli to bylo 10 minut nebo půl hodiny. Jenom jsem zašeptala, že možná usnu... Na to mi řekl, že klidně můžu, že jenom potřebuju obejmout... Po chvíli jsem trochu zvedla hlavu z jeho ramene/hrudníku/bůhvíčeho a prostě se natočila tak, že by mě mohl klidně políbit. Nic se nedělo. Tak jsem se ještě trochu přiblížila. A pořád se nic nedělo. Ne že by nechtěl haha, to ne, jenom mě chtěl donutit, abych začala já. Tak jsem ho políbila no a už to šlo z kopce. Po chvili se trochu oddálil a já koukala, co jde dělat, když mi dal ruku pod nohy, zvedl mě a posadil si mě na klín. Po bylo taky fajn. Nevím, jak moc popisovat, abych si k blogu nemusela dát 18+. Haha. Prostě jsme se pořád líbali s přestávkama, kdy mě objímal. V jednu chvíli jsem se začala úplně třást, chtělo se mi brečet, asi to cítil, jak se mu pod rukama začala třást (ne, nebylo to z žádnýho jinýho důvodu, vtipálci), tak mě obejmul úplně silně, že jsem upřímně málem nemohla dejchat, ale je pravda, že třást jsem se přestala. Zvedli jsme se pár minut před jednou, abych to stihla ještě domů v čas. Za celou tu dobu jsme promluvili asi jenom ty 2 věty. nevim, jestli se nudil přitom.
Šli jsme do sebe zavěšený prostředkem silnice, kde jsem poznamenala, že jsme fakt drsňáci, když jdeme takhle, i když po obou stranách jsou chodníky. Vtipkovali jsme. Bylo to dobrý. Zase jsme se sblížili. Už jsme si zas mohli dovolit cokoliv.
Fakt byla nějak jedna, když jsme přišli před můj dům. Ale tak nadhodila jsem, že chvíli určitě ještě mám. Tak se opřel o zábradlí, stejný místo, kde byl i minule. A přitiskl mě k sobě. A pokračovali jsme v podstatě stejně. Akorát jsme víc mluvili, vtipkovali, lechtal mě a měl z toho hroznou srandu, jak mi to vadilo. Pak jsem něco slyšela a pořád se po tom ohlížela, tak si ze mě zas dělal srandu. Byl to ježek. Poprvý v mým životě jsem doopravdy viděla ježka. V půl druhý v noci při muchlování před mým domem se starším chlapem. lol. Z toho měl ještě větší srandu, zvlášť když pak napodoboval ježčí bodliny zapichující se mi do míst, kde mě to lechtá. Fakt vtipný. Ale jako jo, byla to sranda, párkrát jsem ho trochu uhodila, aby toho nechal, dvakrát takovou facičku, jednou jsem ho bouchla do prsního svalu haha, pochybuju, že to vůbec zaznamenal.
Prostě celou tady tu dobu jsme se smáli, on se smál, když jsem se lekla něčeho, tak to pak sám zopakoval.

Takhle jsme taky strávili asi hodinu. Takže jsem přišla nějak ve dvě a pár minut.

A to je celý. Určitě se s ním někdy uvidím ještě, a pokud bude mít (nebo do tý doby nepotká někoho lepšího), dopadne to asi dost podobně. A vzhledem k tomu, že spolu chodíme jenom pít... jenom doufám, že brzo přesedláme na víno.

Včera jsem si s ním psala, ale naštěstí jsem měla hroznou věc, kterou jsem potřebovala někomu říct a bylo to fakt zlý, brečela jsem, tak se se mnou bavil a nebylo místo, abychom se bavili o dnu předtím.

Je vidět, kam to míří. Do postele. Jenže to není zlý, tam to mělo skončit. Ale je fajn, že mě do ničeho nenutí, abych na něj nadrženě sahala, do ničeho. Zatím spíš chce, aby se to líbilo mně.

Pak si těch jizev asi všimnul, když mi na to rameno sahal. A líbal mě tam. Nebo teda předpokládám, že si všimnul. Přišlo mi, že se párkrát jemně dotknul i schválně.

No.6

3. srpna 2015 v 20:49 | T. |  Deník
Tak abych to dokončila.

S panem P. jsem si psala prakticky každý den, i potom, co mi dost jasně řekl, že se mnou prostě nic mít nebude, jako bych to byla já, kdo se do toho tak nadrženě vrhal. Rozuměla jsem si s ním, on mě nikdy neposlal do háje, pořád jsem mu mohla říct cokoliv. A protože takových lidí znám zatraceně málo, nechala jsem si ho. aspoň na to psaní, říkala jsem si.

Pak jednou, asi týden potom, co mě odkopnul, jsem se ho tak jako zeptala, jestli by se mnou ještě někam někdy nešel, že ho přece beru jako kámoše. +- Tak to mi odkýval.
Dál jsme se bavili, o různejch věcech, čemkoliv vlastně. Párkrát mi přišlo, že se mnou snad flirtuje nebo co, ale to jsem tak nějak přešla.

Jinak mě pořád občas přepadaly takový pocity, že z toho nic nemá, že se baví se mnou. Jednou, když jsem byla fakt v slzách, na rameni jsem měla x novejch říznutí, jsem mu napsala, že to nemá cenu, že nemá důvod poslouchat tyhle kecy, ať se na to vykašle, že tím akorát stahuju všechny, co to vědí, se mnou ke dnu. Ať mi už nikdy neodpovídá, pokud mu napíšu, že to je jednom pro jeho dobro. Že jsem do toho zase spadla.
Na to mi řekl, že neví, jak mi pomoct... Ať to nedělám.
O jeho 'pomoc' jsem se nikdy neprosila. Jedině o to, aby mě třeba vyslechl, ale nechtěla jsem jeho rady.
Byla jsem fakt mimo, ale v tu chvíli jsem to myslela smrtelně vážně, fakt že jo. Ani nevím, co mi pak ještě na to napsal, dívat se radši nebudu, jsem ráda, že si to nepamatuju.
- teď jsem si vzpomněla. Napsala jsem něco ve smyslu, že mu může bejt úplně ukradený, co se se mnou sakra stane. Na to odpověděl, že ne, tohle ne.
Den poté jsem mu napsala, lehce přiopilá, že teď si to můžu dovolit přece. O něčem jsme se bavili, o nějakejch sračkách. To bylo v úterý v noci.
Nebrala jsem to tak, že by se tahle konverzace počítala. Byla jsem přece opilá, ne? pořád jsem se chtěla držet toho, že mu už nikdy nenapíšu, protože si přece nenechá zničít život od takový píči jako jsem já. asi jsem si neuvědomovala, že nemám sílu mu cokoliv zničit. jsem mu u prdele jako člověk. už nejsem ani kunda s obličejem, kterou bude šukat.
Jo, i tohle mě někdy napadá.

V pátek večer jsem mu napsala, protože věci se dost vyhrotily s mým bratrem a potřebovala jsem si o tom s někým promluvit. Zároveň jsem ale odjížděla na chatu a neměla jsem internet v mobilu. Že mi odpověděl jsem zjistila na nádražní wifi, ale nic nenapsala. V sobotu jsem se na chvíli dostala na net, tak jsem mu řekla, že se omlouvám. A on na mě, jestli potřebuju někomu něco říct. neasi tvl. Ne to je jedno, promiň, zněla moje odpověď. Už se v tom nešťoural, ale ptal se na další věci, asi dvakrát, jestli jsem v Praze. Bez odpovědi. Pořád něco vykládal. Najednou se mnou 3 dny nemluvil a byl do toho celej žhavej. Hlavně se vyhnout stereotypu lol.
Nakonec jsem mu vyklopila, co se teda stalo a on řekl asi to, co jsem čekala, resp. očekávala. V půl druhý jsem se přiklonila k tomu, že bych měla jít spát, než začnu brečet. Potom, co mi popřál krásný sny, jsem mu ještě napsala, jestli by dal mýmu bratrovi přes držku:)) Odpovědí bylo, že vypadá, že by si to zasloužil:).

V neděli, teda včera vlastně, jsem se ho jen zeptala, jak dlouho bude v Praze ještě. Do dneška. Jestli nechci večer jít sednout někam na pivo.
Překvapilo mě to, protože v pondělí jsem já tak jako nadhodila, jestli by někam nešel, nic nedělal. Nechce se mi, byla jeho odpověď. Jasně, že jsem si vzala osobně a předhodila mu, že teď už se mu chtít určitě nebude nikdy, i když předtím, když si myslel, že mě bude šukat, na mě měl čas každej den. To nijak nekomentoval tvl, jo a pak večer byla ta moje lítostivá scéna, co jsem zmiňovala výše.

Jako řekla jsem si oukej, půjdem na pivo. Bude mi blbě jako normálně, pohodička prostě.

nedopíšu to teď. v dalším článku.

No.5

3. srpna 2015 v 10:42 | T. |  Deník
Po docela dlouhý době jsem si konečně našla moment na to, abych se mohla podělit o události uplynulých dní. Asi je i dobře, že jsem čekala až doteď, protože včerejšek zas s věcma hodně zamíchal a dalo by se říct, že je snad i vrátil do starejch kolejí. snad.

Když jsem psala minulej článek, připravovala jsem se na pivo s V., když v tu chvíli mě nenapadlo nic lepšího, než přizvat i pana P., který se akorát vracel do Prahy. Nebyl žádnej problém. V. se s panem P. bavila normálně snad ještě víc jak já, několikrát spolu už na pivu byli, i když v tom nebyl ani žádnej postranní záměr, protože, jak mi pan P. pověděl, s ní by nespal.
Řekněme, že nervozitou jsem myslela, že se pozvracim ještě než jsem vůbec měla něco upito. Nejhorší bylo to čekání, než přišel. Asi půl hodiny po nás. Zjistila jsem, že konverzace ve třech můžou bejt docela zapeklitý. Nutný je nadhodit nějaký neutrální téma, protože mě sice napadaly věci, o kterých jsem měla chuť se bavit, ale musela jsem pořád přemýšlet, jestli to oba ví, abych neprokecla o sobě něco víc než je zdrávo. Dost témat jsem vypustila. O půlnoci nás V. opustila, aby stihla poslední metro. Na otázky pana P., kdy to mně jede, jsem opile vyblekotala, že fakt nemám tušení. Fakt mě nenapadlo se dívat, kdy jezdí poslední metro. A co teprve noční tramvaj! O půlnoci už jsem měla bejt doma.
Když V. odešla, pan P. si prakticky hned přisedl vedle mě a obejmul mě kolem ramen. nebo tak nějak. už to jsou 2 týdny, co čekáte. Abych tuhle část zkrátila, začali jsme se líbat, strávili jsme tak asi půl hodiny, když mě upozornil na to, že mi zvoní mobil. Máma. Kde prej jsem. Na cestě, mami, přece. Pak mi to v půli věty položila, tak ok, řekla jsem si.
Měla jsem štěstí, že pan P. už měl pečlivě nastudovaný noční tramvaje ke svýmu budoucímu bydlení. i když možná čekal, že mě tam bude muset odvádět.
Asi v 12:40 jsme se zvedli, zavrávorali, že teda půjdem, když v 12:44 jede tramvaj. Musím říct, že ten běh, aby nám neujela, mě docela probral. Jenom jsem málem nabourala do nějaký značky, ale vybrala jsem to. Haha.
Celou cestu tramvaji jsem na něj byla nalepená s tím, že byl na dotek přijemnější než tyč. já jsem tak vtipná dneska.
Málem jsem na něm usnula. Na Lazarský jsem vyblekotala "tak ahoj" a vypadla z tramvaje, až pak jsem zjistila, že vystoupil se mnou. Zpátky v hospodě mi opakovaně tvrdil, že teďkon ještě nepojede přece se mnou.
Pořád jsem čekala, že třeba nastoupí zpátky do tý tramvaje, i když jsem neměla ani ponětí, jak se jede v noci do Holešovic. Když ta tramvaj odjela, trochu mi došlo, že asi pojede se mnou. Těch čtvrt hodiny, co jsme čekali na další spoj, jsme strávili u stěny. Teda, on opřenej o stěnu. Proč bych se o ní měla špinit já přece. Lepší opřít se o 88 kg svalů.

Asi to zkrátím.
Dovedl mě až domů, kde jsme před domem strávili asi půl hodiny muchlováním. Stejně jsem už šla pozdě. O 2 hodiny.

Tohle všechno zní jako že to míří přesně tam, kam to mířit mělo. Ne směrem na vztah, ale takový nezávazný kamarádský sexuální vztah. Haha. On na vztahy není obecně, já mám teď těch keců o lásce plný zuby, protože mám zkušenosti jenom s takovejma čurákama, že než se do něčeho takovýho znova pustím, bude to trvat dlouho ještě.
Líbí se mi, když mě objímá. Musím říct, že i třeba jen za tohle jedno setkání mě objímal víc než kdokoliv jinej za celej můj život. možná dokonce i víc než všichni ostatní dohromady.

Řekněme, že tohle zní ideálně.

A přišel pátek.
A střízlivost.

A kecy, že není připravenej mít něco s holkou o 10 let mladší, že si to dřív neuvědomil, když jsme si hlavně psali. Že si neuvědomil, jak mlaďounce ještě vypadám. Že za jeho strany potřebuju ještě tak rok, dva, než ze mě bude žena. Že by si připadal jak pedofil.



tady to ukončím a vy se můžete těšit, jak to šlo dál. protože pak byly ještě 2, skoro 3 týdny...