Červenec 2015

No.4

16. července 2015 v 15:26
Už ani nevím, co vlastně píšu.
nějaký bláboly.

Asi toho zas radši nechám.

vydrželo mi to fakt dlouho teda! to by jeden neřekl.

nebo možná počkám, až mi všechno bude připadat dost anonymní.
nebo dneska večer, až přijdu přiopilá domů.
to asi vyhodim nějaký pocity.
pocity.

jsem tak trochu... mimo.
ani nevím, co se kolem mě pořádně děje.
jsem ráda, že jsou prázdniny.

nevím, co bude zítra. ani nepřežiju to setkání.
ten člověk, se kterym jsem se poslední 2 tejdny bavila, snad ani nemůže bejt ten, co mi dvojku z fyziky.
uvidím.
už teď jsem z toho na nervy.

jdu na Anděl nakupovat, pak na pivo. jdu si koupit spodní prádlo. snad ho pak nepozvracim.

Ani nevím, jestli si opravdu myslím, že psát takhle je nějaký úžasný, inovativní, že to určitě všechny bude bavit, když nedokážu pořádně ani zformulovat větu.

radši si půjdu namalovat linky.
ať mám důvod nebrečet.

No.3

16. července 2015 v 14:02 | T. |  Deník
Once he calls you his little one, you're fucked. možná i doslova.

Nevím, co jsem včera dělala, ani na House of Cards jsem se nedívala, snad ani na nic jinýho. Už si vzpomínám. Ale ne že by to stálo za zmínku.

Večer jsem si povídala s x, začla jsem žvanit něco o tom, jaký má moje rodina dluhy, jak je to všechno v háji, že všichni jsou na nervy, navzájem se obviňujou apod. Nedostalo se mi odpovědi, jakou jsem chtěla. Když řekl, že neví, co na tohle jako chci slyšet, rozbrečela jsem se. Jako fakt najednou mi prostě začly téct slzy, a přitom o nic nešlo. Akorát jsem mu asi desetkrát naštvaně napsala, ať na to zapomene, že jsem mu to neměla říkat, že jsem fakt blbá. Mezitím už sice dospěl ke kloudnějším reakcím, jenže ta první věc mě úplně odrovnala. A přitom o nic nešlo.
Prej se tyhle věci řeší nad pivem, že je to na dýl.
Že se nemám bát říkat mu věci, že mě neukousne.
Že mě vždycky v noci popadá špatná nálada.

A to je fakt. Najednou to na mě všechno dolehne, když je tma, a stačí jenom sebemenší náznak toho, že jsem něco udělala špatně, že nejsem ta nejlepší, nejhezší, nejchytřejší... a už se mi hroutí svět.

Prej potřebuju často objímat.

Vždycky jsem chtěla, aby mě někdo utěšil. Nikdo jsem neměla nikoho blízko, když jsem potřebovala. Když jsem se ve 3 ráno snažila zoufale někomu dovolat, protože jsem to už fakt nedávala. Třeba to teď bude lepší. Prej se už brzo těch objetí dočkám. zítra. Ale nedokážu si představit, že bych před ním brečela. Beru to jako nejvetší potupu, jaká může bejt.

Když jsem se asi potřetí omlouvala za to, že jsem mu tuhle blbost řekla, prej jsem nic neudělala a nemám se omlouvat. Jeho maličká, co potřebuje obejmout.

Když je mi špatně, hodně se cítím jako dítě, co potřebuje ochranu, utěšení a starost.
V podstatě stejně ještě skoro dítě jsem.
takhle třeba určitě zním jako hrozná drsňačka, co se opíjí, svádí učitele, spí se staršíma, občas kouří a občas měla i trávu. Jenže drsně se teda necejtim. Potřebuju ochraňovat. Potřebuju...

Maličká jsem.
vždyť o 25 cm menší, o 10 let mladší, se svými 45 kg. jo, docela maličká. Ale čí?
ve skutečnosti ani svoje ne.

No.2

15. července 2015 v 12:11 | T. |  Deník
Po dvou týdnech u moře jsem se konečně v neděli vrátila do Prahy. Všichni by určitě chtěli strávit na takovém místě co nejvíc času, jenže já to zrovna moc nedávala. Představte si 2 týdny, prakticky 24 hodin denně s lidmi, které normálně vídáte tak jednou za 2 týdny na max. 2 hodinky. Já mám docela velký problémy, abych s těma lidma vycházela. Ok, je to sice můj otec, ale když ho poslední 3 roky vídám takhle málo, těžko si to můžu s ním takhle asi užít.

Celý pobyt byl pro mě prakticky o tom, abych se nenechala moc zranit poznámkama mýho bratra, který nejenom, že měl na mě pořád nějaký blbý kecy, ale několikrát denně na mě řval, jaká jsem blbá píča, nechutná s jizvama na rukách, neskutečná mrcha a tak dál.

Prostě jsem si tu dovolenou moc neužila, abych to zkrátila.

Takže teď jsem doma, hezky v klidu, nikdo na mě neřve, dívám se na seriály, poslouchám písničky, snažím se nestresovat, neřešit věci moc a tak.

Ve čtvrtek mám domluvený jednu pivní schůzku, tak snad se pobavím.

V pátek bych se měla sejít se svým novým objevem, kterýho jsem poslední rok sice vídala 3x týdně, jenom jsme byli v trochu jiném vztahu. Trochu bavit jsme se začali bavit na neoficiální školní kalbě, pak jsem si ho ze srandy přidala na fb a od tý doby se bavíme prakticky každej den a výjimečně to ani není tak, že bych mu musela psát první.
Řekněme, že se připravuju na to, že budu spát se svým bývalým učitelem.
Když třeba od 7.třídy jsem chtěla vždycky nějaký svoje učitele.
Koneckonců je jenom o 10 let starší, takže pokud to vyjde, bude to nejmladší chlap, se kterým jsem spala.
Je fajn. Nečekám lásku.
Jenom pití, kino, filmy v posteli v bytě jen 3 minuty od mýho, flašky vína, případný doučování, utěšování při bouřkách, objímání, který potřebuju, sex, líbání, rozptýlení, potěšení.
Cokoliv, co bude lepší, než si rozřezávat ruce, stehna ...

Jedna moje taková "kamarádka" mi dala přednášku o tom, jak se mi tohle vymstí, že přece musím ho milovat. S nikým nespala.
tak to bejvá, než tvrdě poznáte realitu. už ani na lásku nevěřím. K čemu to?

stačí, že na mě někdo bude hodnej, milej, budu si s ním rozumět a klidně s ním pak budu spát.
i tak mám přehnaný nároky.
lásku nikdo nečeká.

Upřímně, je lepší vybírat si, s kým spát, když nejste pod vlivem růžovejch brejlí. všechno je jasnější, menší chyby.

No.1

14. července 2015 v 13:23 | T. |  Deník
Musím říct, že tohle je můj už asi třetí blog. Za zmínku snad stojí, že od posledního uplynuly tak dva. tři roky. už si ani nejsem jistá. Důvod, proč se k tomu po dlouhé době vracím, je to, že počet mých problému nějak moc narostl a mně pomáhá se z toho vypsat. Je mi jedno, jestli to budou výkřiky do prázdna nebo jestli to opravdu někdo bude číst, na tom nezáleží. Jenom to ze sebe potřebuju dostat, a když vím, že lidi kolem mě nejsou zrovna úplně schopní takový řeči poslouchat, nezbejvá mi úplně jiná možnost.

Další věc je to, že jsem docela zvědavá, jestli nějaký lidi, co četli moje dřívější blogy, poznají, že jsem to zase já. Zase. Mám takový určitý styl života, psaní a všeho dalšího, že by se to snad dalo. Přestože za posledních pár let jsem se dost změnila - propadla depresím, začala se sebepoškozováním, snad i úspěšně skončila po roce a něco, měla pár vztahů, přešla na jinou školu, začala se učit španělštinu, a teď se blížím směrem k maturitě.

Teď jsem zkusila tady na blogu vyhledat svojí bývalou přezdívku. Ani jsem nevěděla, že to bylo tak dlouho. Mívala jsem docela slušnou reputaci, i když moje básničky byly jenom nějaký splašky, ale deníky... ty budou asi dost podobný, jsem pořád stejnej člověk, i když mě za tu dobu ovlivnilo hodně věcí a lidí. Můžu se snažit k něčemu se vrátit, jenže si nemyslím, že by to mělo cenu. Já jsem teď jen hrozně nešťastnej člověk, je mi jedno, že to zní pateticky a sebelítostivě, jenom vím, že je to za celou tu dobu prostě fakt.

Jediná věc, o kterou tady žádám, odpusťte si prosím všechny nadávky, urážky a jakýkoliv hejty. Jsem na tenkým ledě a už teď to pode mnou nějak praská, takže nepotřebuju, aby mi někdo ještě pomohl vrátit se do starejch, zajetejch kolejí.